Quantcast
Channel: brusel expo '58
Viewing all 316 articles
Browse latest View live

Zpackaný lišák

$
0
0


Dvě drobné porcelánové plastiky s námětem lišky navrhl Jiří Černoch v roce 1964 pro porcelánku v Duchcově.

Ta první se vyráběla poměrně dlouho a v různých barevných variantách a typech dekorace. Psal jsem zde o ní už před osmi lety a mohli jste si ji prohlédnout na nedávno skončené výstavě. Zajímavé na ní bylo, že Černoch (nebo někdo z malířů či malířek porcelánu v Duchcově, skrytý pod číslem 15) na ní poprvé použil techniku kresby tušovým perem pod glazuru, kterou do té doby na svých figurkách používali výhradně polští tvůrci.

Ta druhá liška byla sice častěji publikována v dobovém tisku (viz např. Sklář a keramik, roč. 1966), v současnosti je však mnohem vzácnější. Důvodem, proč se jí tolik nevyrobilo, mohla být nezvládnutá technologie výroby. Vysvětlím to:

Když se podíváte na exemplář na fotografiích, možná Vám bude divné, že má liška tak tenké, srnčí nožky, které navíc nestojí na plošce, ale na hraně. Nevhodně subtilní nožky se totiž ještě před výpalem prohnuly pod tíhou porcelánové masy, kterou měly nést. A tak je tahle figurka vlastně zmetkem, který se z Duchcova nikdy neměl dostat. Anebo měl být alespoň označen viditelnou římskou II pro výrobky nižší kvality.



Exportní svítidla Josefa Turka

$
0
0

Sklárny ve Valašském Meziříčí vyráběly kromě dobře známé produkce skleněných svítidel a širmů také luxusnější exportní výrobky. Sérii reklamních fotografií těchto kousků reprodukuji z časopisu Czechoslovak Glass Review. Všechny se vyráběly přibližně v polovině 60. let a pod návrhy jsou nejčastěji podepsáni Josef Turek a Jaroslav Antonín Junek.

Josef Turek (*1927) je trochu pozapomenutý sklářský výtvarník, v letech 1950-1955 student v ateliéru prof. Karla Štipla na VŠUP v Praze, účastník XI. trienále v Miláně v roce 1957.

Navrhoval broušené a ryté sklo, olovnatý křišťál, zabýval se glyptikou, jeho díla prodávala Umělecká řemesla. Jako designér spolupracoval se sklárnami ve Valašském Meziříčí a Spojenými sklárnami Lednické Rovne. Více zatím nevím.


Josef Turek, 60. léta 20. století.

Pozornost si zaslouží nejen svítidla, ale i reklamní fotografie. Jejich autor zatím zůstává neznámý.


Filumenistické okénko

$
0
0

V dnešním filumenistickém okénku si prohlédneme téměř zapomenuté domácí zápalky v kulaté papírové krabičce, které vyráběl národní podnik Solo Sušice. Voilá:


Fonokarty ke Dni žen

$
0
0

Všechno nejlepší, milé dámy!


Před pár desítkami let by možná některá z Vás dostala darem zvukovou pohlednici s kyticí a hezkou písničkou. Snad Vám tedy udělá radost alespoň série polských fonokaret ze 70. a 80. let. Na jedné z nich se dokonce nachází dobová nahrávka jedné z nejúdernějších písní na téma ženské rovnoprávnosti: Woman is the Nigger of the World od Johna Lennona a Yoko Ono.


Anabella

$
0
0

Když se v souvislosti s bruselským stylem řekne Dittmar Urbach, vzpomenou si mnozí na soubor Pyžamo Jarmily Formánkové a dva slavné servisy Milana Chlíbce - Diadem a Leona. Všechny tyto ikonické návrhy vznikly kolem roku 1959 v trnovanské pobočce národního podniku Spojker. V té době se tam však také začal vyrábět poněkud konzervativnější kávový a čajový soubor s názvem Anabella.

Ačkoliv byl ve své době mnohokrát publikován v odborném tisku, nikdy u něj nebyl uveden autor. Dost často je to dokonce jediný servis, o jehož autorovi se v článcích mlčí. Může to mít různé příčiny, ale přikláněl bych se k verzi, že za návrhem stojí autorský kolektiv, případně sami modeléři podniku, bez přímé účasti výtvarníka. Napovídá tomu i poměrně nenápadité, rutinní tvarosloví, napodobující produkci západních firem typu Melitta (srovnejte zde), Villeroy-Boch nebo Royal Sphinx Maastricht (srovnejte zde). Podobné jsou také kombinace pastelových barev.

Československý průmysl se snažil servis Anabella nabízet především na zahraničních trzích, jako přednost uváděl, že lze jednotlivé komponenty zvolit podle zvyklostí v dané zemi (dva typy šálků, tři typy mlékovek apod.). Pro československý vnitřní trh zřejmě zůstávalo jen zboží druhé kategorie (ještě jsem se u nás nesetkal s exemplářem první jakosti), které by za jiných než socialistických okolností vůbec nemělo být nabízeno k prodeji. Je až neuvěřitelné, že byl někdo ochoten dát do prodeje konvici s uraženým hrdlem, ledabyle překrytým barevnou glazurou. Když už jsme u těch glazur, výrobky druhé kategorie mají často v glazurách různé defekty, náhodně zanesené pigmenty apod., což je patrné i na detailní fotografii uraženého hrdla.

Výrobky druhé jakosti se obvykle poznají podle nadglazurního přeškrtnutí značky výrobce, často v červeném kolečku, nebo římskou číslicí II. Protože se však kategorie výrobku určovala a označovala až po jeho dokončení, nebyl tento nápis příliš trvanlivý a často už dnes není patrný.

I tohle patří k dějinám českého poválečného designu.


Reklama v Czechoslovak Glass Review, XIV/1959.


Reklama v Czechoslovak Glass Review, 3/1962.


Reklama v Czechoslovak Glass Review, 10/1966.


Czechoslovak Glass Review, 3/1963.

První jarní den

$
0
0

Vázy s plastickým dekorem, Keramika Kravsko n.p., 60. léta 20. století.


Dětské knihy z edice Jiskřičky

$
0
0


V roce 1961 vznikla ve Státním nakladatelství dětské knihy nová edice s názvem Jiskřičky. Ilustrované dětské knížky se pod poněkud bizarním logem dvou "jiskřících" dětí objevovaly až do osmdesátých let.

Prvních deset knih mělo jednotný formát i předsádku s abstraktním vzorem, lišícím se pouze barevností. Ilustrace byly zadávány pokaždé jinému výtvarníkovi, mezi autory se objevují i významné osobnosti literatury pro děti a mládež: Karel Šiktanc, Miloš Macourek, Ota Hofman, Václav Čtvrtek či Vlasta Váňová (v soukromí manželka Václava Čtvrtka).


Karel Šiktanc:Pohádky chudé na řádky, ilustroval Miloslav Jágr, osmý svazek edice Jiskřičky, Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., 1962. Náklad 15.000 výtisků, cena 10,80 Kčs.


Václav Čtvrtek: Čárymáry na zdi, ilustrovala Olga Čechová, čtvrtý svazek edice Jiskřičky, Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., 1961. Náklad 20.000 výtisků, cena 12 Kčs.


Miloš Macourek: Jakub a svě stě dědečků, ilustroval Bohuslav Habart, desátý svazek edice Jiskřičky, Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., 1963. Náklad 20.000 výtisků, cena 10,50 Kčs.


Adolf Born (1930-2016)

$
0
0

22. května zemřel Adolf Born. Před pár lety jsem tu připomínal jeho knižní tvorbu z 60. let pro SNKLU Odeon, výjimečnou v kontextu jeho tvorby i dobové knižní produkce. Dnes bych chtěl Adolfu Bornovi věnovat vzpomínku reprodukováním několika jeho návrhů pro odeonskou edici Čtení na dovolenou ze 70. let. Takhle totiž tohoto výtvarníka a ilustrátora zná naprostá většina z nás.

Humor, jednoduchost a čistota kresby, vystižení charakteru postavy, práce se symboly a atributy, lidskými typy. Osobité ruční písmo. Kníry, klobouky, revolvery, znamínka krásy, kočky a psi, lahve, sklenky, cigarety. Bornův svět, jak jsme ho měli rádi.


Knihy z edice Čtení na dovolenou, 1972-1977, obálka a ilustrace Adolf Born. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p.

Tak co, sbíráš ještě?

$
0
0

Před pár dny jsem potkal známého, který mi položil tuhle otázku. Člověk to tak má, že když se nějakému tématu věnuje dlouho a intenzivně, třeba při přípravě výstavy, docela ho to vyčerpá a trochu ztratí zájem. I já jsem si od "bruselu" potřeboval trochu odpočinout, snížit frekvenci blogových příspěvků a věnovat se zase něčemu jinému.

Nejdřív jsem známému upřímně odpověděl, že exponáty z výstavy jsem ani nevybaloval z krabic, na aukro chodím sotva jednou měsíčně a bazary procházím jen tak ze setrvačnosti. Takže už nesbírám?

Doma jsem si teprve uvědomil, že i toto "nesbírání" přineslo poslední dobou docela zajímavé - třebaže finančně zcela nenáročné - úlovky. Takže: jaké mám přírůstky?


Jedním z mých dlouhodobých témat jsou hračky, zvláště plastové a gumové, zde přibyl jediný medvídek z Gumotexu Břeclav, neboť ceny těchto sběratelských objektů vyletěly do nebeských výšin, zatímco moje peněženka zůstává při zemi.

Nově jsem pozornost zaměřil na stolní hry, nejzajímavějším přírůstkem je hra Sportka vyrobená v n. p. Tofa Semily. U ní si nejsem jist, zda je kompletní, a především vůbec netuším, jak se hraje. Dokázal by mi někdo poradit?


Sklu jsem se vždycky věnoval jen okrajově, zájem jsem zaměřil zejména na lisované sklo a v mnohem menší míře i na hutní sklo. Tentokrát jsem nepohrdl ani krásnou škrdlovickou vázou od Františka Víznera:


Z lisovaného skla přibyly tři kousky z bazaru za hubičku:


Vladislav Urban, váza, Heřmanova huť, návrh 1962.


František Vízner, váza, Sklo Union Libochovice, 1967.


Adolf Matura, mísa, OBAS Teplice, návrh 1971.

Nákupy porcelánu a keramiky jsem nyní omezil na jediný hodnotnější servis a pár drobností pro radost. Tím servisem je Ježkova Manon, která si zaslouží samostatný příspěvek, takže o ní někdy příště. A z těch drobností vybírám:


Jaroslav Ježek, čajová konvička ze souboru Rafaela, Lesov 1963.


Šálek s podšálkem, hotelový porcelán Praha, G. Benedikt Karlovy Vary.


Keramická váza, Keramo Kožlany, 60. léta.


Samostatnou kapitolou jsou knížky, respektive design knižních obálek. Tady artefakty přibývají prakticky neustále, neboť jde vesměs o desetikorunové položky. Před nedávnem jsem publikoval Bornovy návrhy pro edici Čtení na dovolenou, týden po zveřejnění článku jsem narazil na dalších pět obálek, takže s radostí doplňuji.


Z lidové brikolážní tvorby jsem nabyl rozkošnou ručně šitou krabičku na poklady ze stylových pohlednic, navíc s pohledem na mé oblíbené Muzeum TANAP v Tatranské Lomnici, o kterém jsem tu psal už v roce 2009.


Pak tady máme náhodně získané drobné spotřebiče a doplňky do domácnosti, ty snad ani není třeba komentovat:


Stereoprohlížečka Meoskop, Meopta n. p. Přerov. Už jsem tu o ní také kdysi psal.


Stanislav Lachman, žehlička ETA 212, návrh 1965.


Největší a zároveň nejzajímavější přírůstek je z kategorie nábytku: laminátové křeslo s volným latexovým polštářem podle návrhu arch. Františka Jiráka přibližně z roku 1957. A to se zcela intaktně zachovalým čalouněním, takže se na něj bojím sednout. Úžasný dárek k narozeninám, že?


Podtrženo, sečteno - ano, sbírám ještě.

Po Varech

$
0
0

Padesátý první karlovarský festival je zdárně za námi, tak abychom to oslavili nějakou tou horkou vřídelní minerálkou.

Stylová "pítka" (lázeňské pohárky) vyráběly porcelánky ve Staré Roli a v Lokti po celá šedesátá léta - vlastně se vyrábějí dodnes. V průběhu let získávaly velmi různorodé dekory, často za hranicí dobrého vkusu. Můj výběr s bruselskými vzory snad nikoho neurazí, zvláště ve srovnání s tím, co lze v Karlových Varech pořídit v současnosti.

Poslední pohárek je keramický, byl vyroben v Keramo Kožlany a navrhla jej v roce 1957 jistá záhadná Marie Koláčná. Už před devíti lety jsem o ní marně sháněl informace, nevíte snad někdo něco nyní?


Dovolená v Rumunsku I - Mangálie

$
0
0

Tak tu máme zase prázdniny a s nimi návrat k diapozitivům z dovolených. Tentokrát jsem vybral sérii z rumunských pláží z roku 1979. Jedná se o hotelovou oblast pojmenovanou podle římských mytologických bohů (Neptun, Jupiter, Venus, Olimp...). Srovnáte-li diáky se současnými snímky, zase tak moc se nezměnilo. Tak hurá na pláž!


Dovolená v Rumunsku II - Mangálie

$
0
0

Pokračujeme v letní sérii z dovolené v Rumunsku v srpnu 1979. Tentokrát se nepodíváme na pláž, ale vydáme se do center letovisek Venus, Neptun a Saturn.


Dovolená v Bulharsku 1979

$
0
0

Dnes naposled se vrátíme k letním diapozitivům z dovolené v Rumunsku - naši protagonisté si z něj udělali malý výlet do sousedního Bulharska. Nejdříve navštívili pobřežní Balčik, poté se vydali do vyhlášené Varny, zaskočili na proslulé Zlaté písky, aby svou cestu zakončili v letovisku Albena.

Bohužel se jim do objektivu fotoaparátu dostalčerný pasažér v podobě vlákna či chlupu, který s nimi procestoval Bulharské pobřeží a zmizel až v Albeně.


Co jsem dělal poslední měsíce

$
0
0
Je načase omluvit se všem fanouškům a fanynkám tohoto blogu za to, že si tolik měsíců museli hledat retro požitky jinde. Tak tedy - promiňte mi, slibuji, že to teď s frekvencí nových příspěvků bude mnohem lepší. 

A abyste nemysleli, že jsem se jen flákal, tak bych se rád pochlubil s tím, co mě těch posledních pár měsíců zaměstnávalo. Před víc než rokem to začalo vcelku nevinně a nezávazně jako cyklovýlety po sídlištích a méně prozkoumaných čtvrtích mé rodné Olomouce. Pokračovalo to hodinami v archivech a knížkách, pobíháním s metrem a foťákem po terénu, sháněním peněz a otravováním pamětníků. A skončilo to třísetstránkovou knížkou o umění ve veřejném prostoru Olomouce po druhé světové válce, která právě teď vychází a od nejbližšího pondělí ji (doufám) najdete v síti Kosmas.


Z těch tří set zmapovaných objektů - soch, mozaik, fontán, nástěnných plastik a dekorací všeho druhu a materiálu vybírám deset takových, které mi přirostly k srdci. 


Plastika Plamen od Karla Lenharta před budovou Teplotechny. Krásný "brusel" z roku 1967 je důkazem, že i zarytý figuralista se v době politického uvolnění a kulturního rozkvětu dokázal odvázat.


Dílo Matka Země II z nádherného sliveneckého mramoru od Rudolfa Chorého z let 1960-1963. Úžasný příklad spojení antropomorfních a geomorfních tvarů. Koukáte na zaťatou pěst, schoulenou matku i zeměkouli v jednom - tohle poselství je aktuální i po pětapadesáti letech.
A navíc stojí před jednou z ikon bruselského stylu - Hotelovým domem od architektů Tomáše Černouška, Karla Doláka a Jiřího Zrotala.


Sousoší Socialistická rodina od Karla Lenharta vzniklo na základě vítězství v celostátní soutěži na výzdobu nově vznikajícího sídliště III. pětiletky. Mnohem víc, než vcelku standardní lyrické sousoší, se mi líbí organicky tvarovaný sokl z cementu dusaného do formy s příměsí mramorové drti.



Rudolf Chorý podruhé, tentokrát ve spolupráci s výtvarníkem Jeronýmem Grmelou (ten dělal to betonové pozadí s kovovými pásy) a architektem Radimem Pluskalem. Organický objekt z bílého mramoru nazvaný Rašení - Geneze na divokém brutalistním pozadí linií, struktur a povrchů.
Rok vzniku - 1968 - odkazuje k politickému vyznění celé kompozice, dokončené až za hluboké normalizace v roce 1975.


Další můj oblíbený objekt - Totem od Slavoje Kovaříka z let 1968-1969. Keramické dílce jsou navlečené na ocelovém sloupu na způsob směrovníku či rozcestníku. Objekt se nachází ve Smetanových sadech, v místech, která bývala v 60. letech srdcem výstavního areálu Flora Olomouc. Kvůli nulové údržbě a povětrnostním vlivům musely být v minulém roce některé dílce sejmuty a Totem tak ztratil svůj umělecký výraz.


Z normalizačních let vybírám objekt neprávem zapomenutý, ač poněkud bizarní, obrovskou pětimetrovou Holubici míru od Jiřího Marka z roku 1972. Nachází se v oploceném areálu bývalého Domu československo-sovětské družby na okraji někdejšího sídliště pro důstojníky okupační sovětské armády. Celý objekt navrhovali brněnští architekti a vybavovali brněnští výtvarníci, mimo jiné i textilní návrhářka Inez Tuschnerová nebo sochař Zdeněk Macháček. V budově nyní sídlí výrobna pop-cornu a po zajímavých dílech je veta. Zbyla jen ta monstrózní holubice.


Olomouc je vcelku bohatá také na mozaiky. "Špekem"číslo jedna je samozřejmě Svolinského orloj, mezi nejlepší díla po technologické stránce však patří mozaika Symbol života (= srdce) v areálu Fakultní nemocnice. Vyniká fascinující strukturou ve spojení surového skla, štípaného kamene a říčních valounků a navíc stojí zcela samostatně na betonové noze. Připomíná mi některé textilní objekty Magdaleny Abakanowicz. Jejími autory jsou olomoucký výtvarník Jaromír Hanzelka a přední český mozaikář František Tesař. Rok vzniku - 1988.



Následují tři nástěnné objekty: potřetí se představuje Rudolf Chorý s plastikou Signál času z let 1978-1988. Vyvrcholení celé série objektů z nerezové oceli, kterých je v Olomouci značné množství. Možná to není z fotografie poznat, ale objekt měří úctyhodných 10 x 16 metrů.


Ikonická Letadla míru (1973) od Františka Bělohlávka na neméně známém domě Avion od Petra Braunera. Už jsem tady o něm psal před osmi lety.


Z rozsáhlé mozaikové tvorby Lubomíra Schneidera vybírám jeho mozaiku na bytovce od Petra Braunera ve Skřivánčí ulici, taktéž z roku 1973. Celkově má Schneider v Olomouci deset mozaikových stěn, z nichž pouze jedna byla skryta za sádrokartonem. Ostatní dělají parádu stále.


... A na závěr ještě jedna moje srdcovka, skleněné výplně oken kaple sv. Jana Křtitele (1984) v areálu Olomouckého hradu. Tuhle krásu si můžete prohlédnout v letní sezóně při návštěvě Arcidiecézního muzea. Výplně oken jsou totiž trojrozměrné, vzniklé vrstvením řezaného tabulového skla. Jejich autorkou je výtvarnice Kapka Toušková, a nikoho zřejmě neudiví, že je absolventkou ateliéru Stanislava Libenského na VŠUP.

Daisy Mrázková (1923-2016)

$
0
0

Ve středu 14. prosince 2016 zemřela v požehnaném věku 93 let výtvarnice a ilustrátorka Daisy Mrázková. Světově proslula jako ilustrátorka dětských knížek, přeložených do mnoha jazyků, a také jako průkopnice tzv. bilderbuchů, obrázkových knížek pro děti, které ještě neumějí číst.

Její knihy od 60. let vycházely v Albatrosu, v posledních letech vydává nakladatelství Baobab kvalitní reprinty a nová vydání jejích proslulých knih Haló Jácíčku, Co by se stalo, kdyby... nebo Slon a mravenec.

Dětské knížky Daisy Mrázkové patří k tomu nejlepšímu, co dala česká ilustrace světu. Čest její památce.

PS: Tuhle knížku Neplač, muchomůrko jsem letos v létě náhodně našel v knihovně mezi knížkami k rozebrání. Ilustrace Daisy Mrázkové jsem do té doby neznal. Učarovaly mi. 



Daisy Mrázková, Neplač, muchomůrko, 2. rozšířené vydání, Albatros Praha 1969. Výtvarný redaktor Milan Grygar.



PF 2017

Čáp Vladimíra Tichého

$
0
0

Výtvarník, keramik a designér Vladimír Tichý (*1926, loni oslavil devadesátiny) patří mezi ty osobnosti, které se na přelomu 50. a 60. let významně podepsaly do naší vizuální kultury, a jejichž česká stopa přitom končísrpnem 1968.

Žák Otto Eckerta, absolvent VŠUP, patří k silné generaci výtvarníků debutujících ve druhé polovině 50. let. Jeho práce se dostaly do výběru pro světovou výstavu v Bruselu a také on zde byl oceněn zlatou medailí. Získal ji za servis na černou kávu, o němž už jsem psal asi před pěti lety.

V šedesátých letech spolupracuje s národním podnikem Karlovarský porcelán a navrhuje několik dekorativních objektů pro sériovou výrobu; tvaroslovím plně zapadají do organické linie bruselského stylu, ať už jde o závěsnou dvouhrdlou vázičku ve tvaru srdce, vázu Charleston nebo dekorativní porcelánové ryby určené k zavěšení na zeď.

Stejně jako Jindřich Marek (a v menší míře i další výtvarníci) Tichý experimentoval s podglazurními solnými dekory - výsledkem jsou jemné pastelové tóny, typické pro český porcelán té doby.

Po srpnové okupaci Československa Tichý odchází s manželkou a třináctiletou dcerou do Austrálie, kde se věnuje zejména monumentální keramické tvorbě pro architekturu. O jeho dalších osudech si můžete přečíst třeba na fóru Čechů v Austrálii, nebo přímo na výtvarníkových webových stránkách.

Návrhy Vladimíra Tichého, které se v českých porcelánkách dostaly do výroby, lze spočítat na prstech jedné ruky. Zvláštní pozici mezi nimi zaujímá ptačí figurka Čáp, vyráběná v Duchcově od roku 1963. Ve srovnání s Ježkovými nebo Černochovými návrhy působí mnohem statičtěji a odkazuje k staroegyptskému ztvárňování ibisů a volavek. Nezvyklé je také barevné podglazurní tónování.


Šlehač 434

$
0
0

První poválečný elektrický ruční šlehač s modelovým číslem 434 navrhl průmyslový výtvarník Rudolf Vacek (1911-1997) v roce 1956 v ateliéru vývojového podniku Kovotechna Praha, organizace, která dodávala návrhy průmyslových výrobků pro jednotlivé výrobní závody po celém Československu.

Nový design šlehače byl určen pro výrobu v národním podniku Novoborské strojírny. Spolu s vysoušečem vlasů EM 519 (Vacek jej navrhnul ve stejné době) patří k zajímavějším československým výrobkům z poloviny padesátých let. Snoubí se u něj ergonomie s dynamickými křivkami, typickými pro bruselský styl.

Po rozsáhlém pátrání po srovnatelných ručních šlehačích západoevropské a americké produkce můžu konstatovat, že Rudolf Vacek přišel s naprosto originálním nápadem spojit tělo přístroje a jeho rukojeť do jedné hmoty. Na takové řešení nepřišel ani Raymond Loewy, který dal svému ručnímu mixéru steampunkovou podobu ponorky kapitána Nema.

Vackův přístroj se drží velmi pohodlně a je plně ovladatelný. Navíc má patentovaný plně chráněný pogumovaný elektrický přívod (v té době se ještě běžně používaly textilní kabely), který do mokrého kuchyňského prostředí přinesl zvýšenou bezpečnost.

Na světě je podle mého názoru jen jeden šlehač, který po čistě vizuální stránce předčí Vackův design: je jím elektrický šlehač GE M-47 americké firmy General Electrics, se kterým by se hnedle dalo natáčet retro science-fiction o kosmických lodích. Pár fotek a další podrobné přístroje najdete třeba zde.


Ivana z druhé vlny

$
0
0

Přelom 60. a 70. let přinesl u porcelánových servisů sekundární vlnu zaujetí bruselskou estetikou. Přestože už byly na trhu mnohem modernější servisy a do produkce se pomalu, ale jistě vkrádala postmoderna, stále ještě se vyráběly i "bestsellery" první půlky 60. let, jako byla Ježkova Elka, Praha Marie Rychlíkové a dnes prezentovaná Němečkova Ivana z produkce porcelánky v Horním Slavkově.

Všechny dostaly svěží a docela zdařilý facelift v podobě obtisků s jemnými florálními motivy. Bezpochyby v tom odehrála svou roli snaha konkurovat výrobkům německých porcelánek, u nichž byly květinové motivy běžné.

Elku s tulipány jsem tu představil před čtyřmi lety, ještě dříve to byla Tosca s růžemi, nyní je tedy řada na Ivanu s poněkud abstraktněji pojatou květenou. V nejbližší době se můžete těšit také na Prahu s podivnými bodláko-proso-amaranthovými stébly.

Na fotkách to není úplně patrné, ale povšimněte si zajímavého podglazurního značení objemu u konvice (1,25 litru) a mléčenky (0,40 l). Číslo 1981 není datace, ale číslo modelu / vzoru / modeléra.


Žába

$
0
0

Žába patří mezi neznámější návrhy Hanny Orthwein (1916-1968), které vznikly během jejího desetiletého působení ve varšavském Ústavu průmyslového návrhářství (Instytut Wzornictwa Przemysłowego). V letech 1956-1966 v něm navrhla více než třicet figurek určených k výrobě v polských porcelánkách.

Žába se vyráběla ve třech velikostech nejprve v dolnoslezském Wałbrzychu (pouhých 30 km na sever od Broumova), později také v porcelánce Chodzież nedaleko Poznaně. Obvykle bývá zdobena různými odstíny zeleného tónování a černou podglazurní tušovou kresbou, která patří mezi polská specifika.

A pozor, rok návrhu - 1957! Polský "new look" (tak mu v Polsku říkají) byl tehdy už v plném proudu, zatímco Jaroslav Ježek teprve chystal prvních pět figurek pro EXPO 58.




Značka je vcelku nevýrazná, ale písmeno C v trojúhelníku se v porcelánce Chodzież používalo v letech 1964-1980. Vlevo tušová značka dekoratéra.


Viewing all 316 articles
Browse latest View live


<script src="https://jsc.adskeeper.com/r/s/rssing.com.1596347.js" async> </script>