Quantcast
Channel: brusel expo '58
Viewing all 316 articles
Browse latest View live

Neony v Bruselu

$
0
0

Tentokrát tedy nikoli bruselské neony, ale neony ve městě Brusel. Vyznačují se buď vlámskou strohostí (Hotel Derby na Etterbeeku), nebo francouzskou neobarokní elegancí, jako střešní reklamy v okolí Avenue Louise. Oproti jiným městům a jiným státům se nesnaží působit moderně, nebojí se archaických typů písma, nevyhýbají se zdobnosti až za hranici kýče. Jsou své.


Svůj neon má i jedna z tradičních bruselských brasserií Le Cirio, založená již roku 1886. Ano, je to ta, kde trávil čas Jacques Brel. Podnik s neuvěřitelně autentickou atmosférou přelomu stoletíneon s kudrlinkamiá la Art Nouveau.


Velmi často v Bruselu neony označují lékárny. Mou pozornost vzbudilo třeba toto zvláštní světelné kanelování antikizujícího sloupu...


V Bruselu najdeme hned dvě místa, kde se neonové reklamy kumulují už od poválečné doby a kde najdeme skutečné skvosty, jež možná pamatují ještě éru EXPO 58. První z nich je Řeznická ulice v historickém centru (Rue des Bouchers), která je celá památkově chráněná a údajně se to týká i neonů. Nevím, co je na tom pravdy, ale dýchlo to tady na mě zašlou slávou raných šedesátých. Protože je to ulice úzká a středověká, je většina světelných nápisů vertikální.


Druhým místem se značným výskytem neonů je někdejší rybí trh v okolí gotického kostela sv. Kateřiny (Quai aux Briques). Trh byl sice zrušen v roce 1955, ale místo je stále vyhlášené rybími restauracemi s nabídkou ústřic, langust a humrů.


Co by to byl za výlet do Bruselu, kdybychom nenavštívili také čurajícího chlapečka. Naproti bronzovému originálu najdeme neméně originální nárožní neon Manneken Pis s hned dvěma čurajícími chlapečky naráz.



Fukův Klub čtenářů

$
0
0

Knihy z edice Klub čtenářů už jsem zde jednou představoval v podobě, jakou jim v první půlce 60. let vtiskl Adolf Born. Neméně významnou stopu však už před ním v edici zanechal jiný skvělý výtvarník, Vladimír Fuka (1926-1977).

Obálky knih z této edice Fuka navrhoval v krátkém období let 1959-1960, tedy záhy poté, co se podílel na prezentaci Československa na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu:

"Na práci početného štábu, který připravoval a realizoval na tehdejší dobu velmi nekonvenční scénář Santarův, se podílel i Vladimír Fuka. Tento zážitek (...) zásadním způsobem změnil charakter především jeho projevu malířského. V prvé řadě je tu zcela zřetelně rozpoznatelný příklon k proudům současného abstraktivismu, projevující se maximální stylizací a redukcí vizuálních podnětů předmětného světa na výtvarný znak. Práh abstraktního projevu však Vladimír Fuka konce 50. let ještě nepřekročil. (...) Druhým charakteristickým rysem Fukovy malby je volba zcela nové barevné skladby palety, užívající světlé, jemné a relativně optimistické tóny. (...) ve Fukově obrazech (...) jakoby rezonovala atmosféra bruselské expozice (...)."

V roce 1959 také Fuka získává v Lipsku první z mnoha mezinárodních ocenění za svou knižní tvorbu. Období výrazných úspěchů je ale zároveň dobou, kdy je mu diagnostikována cukrovka, na jejíž následky předčasně zemře v roce 1977 v New Yorku. Rokem 1960 se hlavním a doživotním tématem jeho prací stává Labyrint. Tento motiv se objevuje také na dvou obálkách z edice Klub čtenářů.

Takto o Fukově práci na více než dvaceti svazcích edice píše Polana Bregantová:

"Jednotná vazba pracuje s barevnými obměnami hřbetu a jména autora na přední desce, stejně tak na titulním dvoulistu se střídají barvy pod bílým písmem sázeným do bloku či na osu. Přebaly svazků fungují jako jeden celek včetně vnitřních stran, potištěných údaji o autorech a ediční činnosti nakladatelství.
Rozloženou plochu přebalů člení Fuka horizontálně do nepravidelně se sbíhajících (a rozbíhajících) pruhů v pastelových barvách. Doplňuje je stylizovanými kresbami předmětů a lidských postav, pracuje s velkým detailem. (...)
Fuka nebyl typografem a písmo vybíral a komponoval k fotografiím a kresbám spíš intuitivně. Ve shodě s dobovým trendem konce padesátých let uplatňoval písma bezpatková, tučná, bez majuskulí."

Fukova práce na edici Klub čtenářů končí náhle rokem 1960, kdy je po vážném zranění několik měsíců hospitalizován. Štafetu po něm přebírá Adolf Born...




Knihy z edice Klub čtenářů, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, obálka a vazba Vladimír Fuka, 1959-1960.

Citace: Jiří Vykoukal, Vladimír Fuka a české umění čtyřicátých až šedesátých let; Polana Bregantová, Ilustrace Vladimíra Fuky, in: Vladimír Fuka: Cesta labyrintem, Cheb 1996, s. 40, s. 207.

Půlstoletí kera-vitralu

$
0
0

Nový keramický materiál nazvaný kera-vitral byl vyvinut v Keramických závodech ve Znojmě v roce 1967. Jeho zvláštní vlastnosti zajišťovalo složení keramické hmoty: vysoký obsah kaolinu a bělavá barva jej vzhledem přibližovaly porcelánu, speciální příměs křemene a živic však zajišťovala jeho nadprůměrnou tvrdost a pevnost. Je to materiál poměrně těžký, což však bylo považováno spíše za výhodu a důkaz trvanlivosti. Psalo se, že je „téměř nerozbitný“– odolný vůči otlučení, prasknutí i běžným detergentům. Zvládne i myčku, a protože jde o keramiku vysokožárovou, hodí se i pro zapékání v troubě (oven-to-table cooking). 


Ideální je tedy pro použití v restauračním a hotelovém provozu. A v hotelech se kera-vitralové servisy skutečně uplatnily, používaly se například v horském hotelu na Ještědu. Jídelní soubor pro Ještěd (foto zde) navrhl výtvarník Karel Wünsch (1932), který na jeho vznik vzpomínal takto:

„Tenkrát v Teplicích byly technické keramické závody, kde dělali izolátory na vysoké vedení a ještě jako přidruženou výrobu vyráběli hrníčky a podobné věci. A tam vyvinuli novou hmotu, pojmenovali to vitrál, a to bylo něco mezi porcelánem a keramikou, bylo to velice tvrdé, byla to vysoko pálená keramika na ty izolátory a na rozdíl od porcelánu se to dalo glazovat. Rozhodl jsem se tedy pro ten vitrál s tím, že ho nechám naglazovat na hnědo.

A aby bylo všecko v pořádku, také jsem si nejdříve v té keramické továrně nechal udělat asi tři sady a nejdříve jsme to testovali doma. Manželka říkala, že je to těžký, že se to blbě bere do ruky. Pak právě přijel pan Pikal, a ten, když to viděl, tak se pro to nadchnul a on měl úžasné slovo ve své branži a těm ředitelům a náměstkům řekl: To je ono, to je přesně ono! A bylo to ono.“

Pokud Karel Wünsch uvádí jako místo vzniku Teplice, nemusí se nutně mýlit, protože tam měly znojemské keramické závody skutečně pobočku; další zdroje uvádějí jako místo výroby (a vynálezu) kera-vitralu Znojmo i Teplice(designéři prokazatelně s vitralem spojení působili ve Znojmě).


A jak byly koncem 60. let kera-vitralové soubory hodnoceny po estetické stránce?Časopis Czechoslovak Glass Review uváděl, že výrobky svým robustnějším vzhledem výborně zapadají do tehdejší rustikální módy. V propagačním článku dokonce ohlašoval „návrat keramiky do současného interiéru a městských domácností“, ovšem pro jistotu nezapomněl dodat, že se kera-vitral stejně dobře hodí i na víkendové chaty.

První série měly medově hnědou a olivově zelenou glazuru, později byl přidán ještě tmavě hnědý a modrý odstín. U všech se uplatnil jednoduchý reliéfní dekor, který mohl vyniknout v kombinaci s polopropustnou „skelnou“ glazurou, jež ve vystouplých plochách bledne (řídne), zatímco v hlubších částech dekoru působí ve svém nejtmavším (nejsytějším) odstínu. Již začátkem 70. let se objevují také dekory kombinující zmíněné tmavé glazury s glazurou transparentní a dekorativním potiskem.

Jako první byly vyvzorovány šálky s podšálky a hrnky se svislým proužkováním, a to pod názvem Viktoria (staly se základem souboru, který dnes reprodukuji), jejich návrhářem byl jistý J. Daniel, o němž se mi nic bližšího nepodařilo zjistit. Už koncem 60. let však také vzniká první větší čajový, kávový a jídelní soubor Astra, opět připsaný J. Danielovi.

servis Astra, 1968

Brzy následoval také servis Kina (také Kinna) s horizontálními proužky, jehož designérem byl keramik Antonín Hoschna (1943–2015), který se znojemskými keramickými závody spolupracoval dlouhodobě.

Servis Kinna, 1968

Servis Kinna s dekorativním potiskem, 1972


Ještě v roce 1969 byly soubory z nové keramické hmoty zařazeny mezi vynikající výrobky CID (Czechoslovak Industrial Design) a v počáteční fázi výroby se skutečně výborně trefily do celosvětového trendu návratu k prostotě, řemeslu, rustikálnosti, lidovému dekoru, přírodním materiálům a odstínům.

Jelikož se jednalo (ve srovnání s porcelánem) o levné výrobky, zabydlely se záhy v mnoha československých domácnostech, většinou ve funkci každodenního nádobí, při jehož používání není třeba zvláštní opatrnosti. Hrubý vzhled předurčil kera-vitral stát se povinným inventářem loveckých chat a rekreačních chalup. Na mnoha z nich přežívá dodnes. 


Citace a literatura:
Milena Lánská (red.), Vzpomínky na Ještěd, Liberec 2015, s. 19.
Časopis Czechoslovak Glass Review, roč. 1968: s. 385, roč. 1970: s. 46–51, 1972: s. 82–85.
x

Muzeum neonů ve Varšavě

$
0
0

Před osmi lety jsem ve Varšavě trávil celou zimu a jaro, měl jsem tehdy dost času na hledání neonových nápisů v ulicích města. Varšava tehdy byla hlavním městem neonů, alespoň co se týče někdejšího východního bloku. Nápisů bylo tolik, že z nich na tomto blogu vznikl miniseriál (chcete-li si jej připomenout, tady jsou odkazy: díl I., díl II., díl III., díl IV.).

Už pár let předtím se tímto varšavským fenoménem začalo aktivně zabývat několik nadšenců, kteří se pustili nejen do mapování, ale i záchrany. V roce 2005 založili Muzeum neonů, opět v této části Evropy až dosud v podstatě unikátní projekt. Jeho hlavním cílem bylo zejména zachování neonových nápisů v ulicích města, jejich restaurování a opětovné zprovoznění, případně nahrazení kopiemi. Druhotně však také začala vznikat sbírka nápisů, které jejich majitelé do muzea odprodali nebo darovali za odvoz.

Když jsem měl letos možnost opět trávit ve Varšavě trochu víc času, koukal jsem v ulicích na stará známá místa, kde se dříve neony vyskytovaly. Bohužel těch osm let stačilo k tomu, aby z Varšavy dobrá třetina nápisů zmizela. Týká se to třeba nápisu Perfumeria na Marszałkowské ulici - pro srovnání stav z roku 2009:


Hned na vedlejším domě byl naopak opraven oblíbený neon s kamelotem - stav 2017...


...a stav 2009 - tehdy bez trubic, zůstávala jen kovová konstrukce:


Čím dále od centra, tím větší pravděpodobnost, že vše zůstane při starém: Kávový bar "U tlusté Kašky" je v roce 2017 dokonce lehce opraven a neon restaurován, fiat maluch však stále parkuje na svém místě. Takhle to tu vypadalo v roce 2009:


Dokonce jsem našel pár nápisů, kterých jsem si dříve nevšiml. Kazetonový nápis DESA upozorňuje na prodejnu starožitností a aukční síň:


...A tady dosluhující obrovský nápis nad knihkupectvím - každé písmeno velké skoro jako člověk.


Lehkým faceliftingem prošel i soubor neonů kosmetického salonu:


V rámci rekonstrukce vlakového nádraží Warszawa Stadion na EURO 2012 byl starý dosloužilý nápis nahrazen přesnou funkční replikou. Rok vzniku - 1958! Jen ta elektrorozvodna dost kazí dojem.


Tohle mě mrzí ze všeho nejvíc - můj nejoblíbenější neon Sarenka (srnka) svítil dlouho a vytrvale, až jednoho dne zmizel i s obchodem pod ním. Naštěstí jsem jej objevil v Muzeu neonů, jak uvidíte níže.


Stav v roce 2009:


Muzeum neonů je podivuhodná instituce, která našla důstojné sídlo ve varšavské čtvrti Praga, v postindustriálním areálu, v němž se v poválečných letech vyráběl slavný skútr Osa, polská obdoba naší Čezety, ale spíše italské Vespy.


No a protože jsme ve čtvrti Praga, nesmí chybět kino Praha (bylo zbouráno v roce 2003):


Staré neony najdeme prakticky v celém areálu:


Pojďme se však podívat dovnitř:


Nový domov tady našla nejen Sarenka, ale neony z celého Polska. Nejvíc je jich samozřejmě z Varšavy. Muzeum má od svého otevření takový úspěch, že jej průvodce Lonely Planet zařadil mezi "Top Choice". Pravidelně se také objevuje na stránkách novin a časopisů z celého světa.


Nechybějí tu ani nejbližší příbuzní klasických neonů - kazetony. Dole na fotografii: vlevo soubor z různých polských nádraží, vpravo špatně viditelný fragment originálního nápisu Stadion, o němž byla řeč.


Kromě všudypřítomného upozornění na nebezpečí úrazu elektrickým proudem se v muzeu dozvíme mnoho o historii a technologii světelných reklam, ale také o mnoha zdejších akcích na záchranu neonů. Některé skončily restaurováním a umístěním v expozici muzea, jindy se podařilo vrátit renovovaný nápis na původní místo v exteriéru. Záchranné aktivity jsou z velké části financovány crowdfundingem, nechybí dokonce iniciativy za vznik zcela nových světelných nápisů v současné estetice. To je případ třeba nápisu MIŁO CIĘ WIDZIEĆ na mostě přes Vislu.


Varšavské Muzeum neonů a lidé s ním spojení odvedli obrovský kus práce, čímž zachránili jednu pozoruhodnou kapitolu grafického designu od zapomnění. Navázali na ně aktivisté v dalších polských městech, menší galerie neonů dnes najdeme i třeba v Katovicích nebo Vratislavi.

U nás jsme takovou šanci promarnili. Doba, kdy ještě bylo co zachraňovat, bohužel už pominula. O to milejší je zjištění, že muzeum vydalo už třetí fotografickou publikaci mapující neony, tentokrát nejen v Polsku, ale v celém socialistickém táboře včetně Československa. Máme se na co těšit!


Muzeum Neonów - The Neon Museum, Mińska 25, Varšava. Otevřeno 7 dní v týdnu, vstupné 10 PLN.

Vánoce v Dikobrazu

$
0
0

Vánoční číslo satirického časopisu Dikobraz ze 17. prosince 1968. Humor, který svírá hrdlo. A taky jeden vtip, který se stal proroctvím:


Tak šťastné a veselé!


PF 2018

$
0
0

Všechno nejlepší do nového roku 2018!

Tváře Reklamy

$
0
0

Časopis Reklama v socialistickém hospodářství vydávalo československé Ministerstvo vnitřního obchodu od roku 1955. Na jeho obálkách lze sledovat rychlou proměnu dobové vizuality, kterou přinesl přelom 50. a 60. let, a kterou jsme si u nás zvykli spojovat s bruselskou výstavou.

První obálka je ještě velmi konzervativní, připomíná spíše 30. léta. Od roku 1956 se však časopis postupně stává nositelem a ohlašovatelem nových trendů nejen v reklamní grafice, ale ve vizualitě života v Československu vůbec. Přináší rozsáhlé informace o zavádění neonových světelných reklam, zabývá se fenoménem filmového (a propagačního) plakátu, představuje podobu nových firemních log (už v roce 1956 existují loga, která si spojujeme s "bruselem" snad nejvíce - Fatra, Plastimat, Kovo, PragoExport, Motokov, Jablonex, GlassExport ad.), komentuje úroveň spotřebitelských prospektů, výkladních skříní, velkoplošných reklam na domovních štítech, ponouká ke zlepšení obalového designu.

Už v roce 1957 časopis zkracuje název na Reklama, od roku 1962 se přejmenovává na Propagace a pod tímto názvem vychází až do roku 1990. Šéfredaktorem časopisu ("předsedou redakční rady") byl od počátku architekt Jaromír Balák (1925-?), jehož možná znáte také jako autora žádaných příruček Zásady propagace, Výkladní skříň a Světelná reklama, po nichž je mezi sběrateli sháňka.

Dnes se tedy podívejme na výběr obálek z let 1955-1961. První, černou sérii ročníku 1956 navrhl malíř Karel Černý (1910-1960). Na obálce třetího čísla se poprvé objevuje výrazné malé r, které se stane základem loga časopisu na příští léta.


V roce 1957 se v navrhování obálek střídají výtvarníci Miroslav Aksman, Jaroslav Vildt, Karel Černý, Jiřina Černá, Karel Pekárek, Vladimír Rosol, Václav Dobrovolný a Václav Pata. Ustaluje se logo časopisu, výrazná typografie, použití koláže. Ne vždy je obsah koláže zcela jasně spojen s obsahem časopisu, výtvarníci měli u svých návrhů asi poměrně volnou ruku.

Některé motivy se začínají opakovat, zejména dobové nástroje reklamního výtvarníka a aranžéra: tuba barev, kreslící pero (několikrát v podobě šipky nebo šípu - metafora "trefné reklamy"), kreslířské desky, filmový pás a kamera, vývěsní štít, plakát, výloha obchodu.

Aranžérem je zde téměř výhradně muž, zatímco žena se objevuje v roli reklamního objektu (nejlépe v plavkách nebo negližé), v lepším případě v roli cílové skupiny - zákaznice.

Pozoruhodný, ač bizarní je pokus o grafické logo v podobě holubice sedící na štětci, jež má vyjádřit podstatu reklamy v socialistickém hospodářství: nikoli konkurenční boj, ale osvěta, informování spotřebitele "mírovými prostředky".


V roce bruselské výstavy je opět autorem většiny obálek malíř Karel Černý, který mimochodem také na EXPO 58 vystavuje. 


Teprve číslem 10 přebírá štafetu dosavadní grafik časopisu Jiří Kreuziger (1926-?) a začíná navrhovat také obálky. Pro jeho tvorbu je typická grafická a barevná uhlazenost, dynamika, nepřetíženost významy. Obvyklá je kombinace černobílé fotografie a dvojbarevným grafickým pozadím.


Ani v tomto časopise nechybí obligátní "poučení z Bruselu", ovšem vychází až v lednu 1959:


Až do konce roku 1961 se v navrhování střídají také Jaroslav Vildt, Václav Pata, Dobroslav Holub a Jaroslav Fencl.


Předposlední obálka Karla Černého pro časopis Reklama - v říjnu roku 1960 náhle umírá na zápal plic:


Neony v Lodži

$
0
0

Polský Manchester. Tak se už od 19. století přezdívalo textilnímu srdci Polska, Lodži. Město se stovkami továren, přádelen, tkalcoven a výrobních podniků, počtem obyvatel blížící se tři čtvrtě milionu, s hustou šachovnicovou zástavbou podle amerického vzoru. Oproti jiným průmyslovým centrům se Lodž nedělí na výrobní a chudinský East End a bohatý, reprezentativní, parkový West End. Vše je tu promícháno na jednom místě, fabrika, továrníkův palác i dělnické domky.

Pomyslným středem města je pětikilometrová ulice Piotrkowska, dnes z větší části pěší zóna, za socialismu výkladní skříň města, kam se jezdilo za nákupy i z Varšavy. V roce 1973 byste tu napočítali neuvěřitelných 159 neonů všech typů, téměř polovinu všech světelných reklam ve městě.


Dobová pohlednice s večerním pohledem na Piotrkowskou ulici, 60. léta.

Kreativní  práce s osvětlením a světelnou reklamou má v Lodži dlouhou tradici. Už v meziválečném období bychom zde našli množství nápisů složených z žárovek á la Broadway, moderní činžovní domy ve stylu nautického funkcionalismu měly podsvětlená označení, dodnes se na některých domech zachovaly i raritní podsvětlené názvy ulic.


Vydal jsem se tedy po stopách slavných lodžských neonů. Na prvních pěti fotografiích uvidíte fragmenty neonových reklam z okolí Piotrkowské. Vesměs po nich už zůstaly pouze výložníky kolmo umístěné k fasádě, občas i s kovovým výpletem, na který se upevňovaly skleněné trubice.


Výjimečně ještě dokážeme dešifrovat, co asi měla daná reklama sdělovat:




Jsou však také neony, které se dočkaly v posledních letech renovace. V první řadě slavná pohádková husička Balbínka (Gąska Balbinka), rekonstruovaná v roce 2005 (aktuálně však nesvítí):


Stále funkční sekvenční neon divadla Teatr Nowy, opravený v roce 2004. Dokonce známe jeho autory - Ryszard Macharowski a Roman Szybilski, podepsaní pod řadou světelných a velkoplošných malovaných reklam.


Obnovy se dočkalo také roztomilé kotě s klubíčkem:


Podívejme se teď na největší neonové nápisy v Lodži. Ten první vznikl v roce 1967 spolu s celým obchodním domem Magda na křižovatce ulic Piotkowska a Jaracza. Opět známe autora: Sławomir Arabski.


Druhý, patřící k těm nejznámějším, byl dříve sekvenční. Pohárky se postupně plnily šampaňským, jednotlivá písmena se stejně tak odspoda nahoru vybarvovala vodorovnými trubicemi. Na závěr se objevily bublinky. Neon měl přitáhnout pozornost k restauračnímu zařízení Kaskada, otevřenému v roce 1974. Jeho autory jsou Jerzy Janikowski, Ryszard Macharowski a Roman Szybilski.


K velkým střešním neonům patří i reklama na knihkupectví a nakladatelství PWN:


Snesme se však z výšin zpět do uličního parteru. I zde dosud najdeme několik zachovalých skvostů: 


Neonové dědictví je v Lodži velmi dobře zmapováno, kromě knihy Bartosze Stępieně Łódzkie neony (2014) existují i webové stránky a hned dvě facebookové skupiny. Není tedy divu, že se v Lodži neony nejen opravují, ale vznikají také nové.

Třeba dílo Agnieszky Spiewińské (2011), pocta průkopníkovi konstruktivismu a abstrakce Władysławu Strzemińskému. Vzniklo díky nadaci Lux pro monumentis, která každoročně v Lodži pořádá velkorysý festival světla LIGHT MOVE FESTIVAL.


V rámci festivalu vznikl i světelný objekt DuhaAgnieszky Chojnacké (2011):


A na závěr tři menší světelné reklamy ze současnosti:



Brusel v Moskvě

$
0
0

Minulý měsíc se naše výstava polského a československého designu 60. let zastavila na další štaci - v Moskvě. A protože koncepcí vcelku dobře vystihuje letošní osmičková výročí, vzala nás letos pod křídla Česká centra a umožnila nám vystavovat na moskevském festivalu designu Design Next 2018


Koncepce naší expozice zůstala stejná jako při loňské výstavě v Madridu, na pár desítkách metrů čtverečních ukazujeme to nejlepší z československého a polského designu od Bruselu po Srpen. Proměnou však prošly instalační stoly, které získaly stylové podnože značky Master & Master, graficky výstavu tentokrát zpracovala Beata Rakowská.


Vcelku dobře jsme zapadli mezi okolní retro instalace amerických a sovětských šedesátkových bouráků:


Chci se však hlavně podělit o některé moskevské skvosty, které bezpochyby zaujmou každého fanouška modernismu v socialistickém hávu. Začněme jednou hodně pre-bruselskou ikonou mezinárodního stylu. Poznáváte?


No jistě, Le Corbusierův Centrosojuz z let 1929-1936!


A tady je zase nádherně dynamický post-brusel: Výstavní pavilon Sovětského svazu z EXPO 67 v Montrealu. Architekt Michail Vasiljevič Posochin a kolektiv; dnes jej najdete ve výstavním areálu VDNCH. V pozadí další ikona sovětského modernismu 60. let - vysílač Ostankino z let 1963-1967:


Tady něco pro ctitele vetřelců a volavek - hlavní vchod Filologické fakulty Lomonosovy univerzity:


V areálu VDNCH mě zaujal i tento corbusierovský pavilon (údajně s expozicí plynárenství):


Cesta do Moskvy se samozřejmě neobejde bez návštěvy brutalistní ikony, přezdívané dům-koráb, což je čtyřsetmetrové betonové monstrum s téměř tisíci byty. Více fotek třeba zde.


Nejdynamičtější stavbou moskevského socíku je Muzeum kosmonautiky, tedy hlavně jeho nadzemní část, která vznikla v roce 1964 jako Památník pokořitelů kosmu (takto kostrbatě to překládá Wikipedie). Znáte, že? Je to slavné.


Plot muzea je pokryt rozkošnými Sputniky:


A tady máme jednoho pokořitele v nadživotní velikosti, se Sputnikem v ruce. Stanice metra Rižská.


Když už jsme u toho metra, s Moskvě nemají jen stalinistickou opulenci, ale také pár skvostů čistě dle našeho gusta. Lustry připomínající Atomium ve stanici Mendělejevská...


Případně tato rozkošná vitráž hlásající MÍR v pěti jazycích a k tomu technicistní osvětlení ve stanici Šabolovská.


A na závěr pár designových korábů brázdících dodnes ulice Moskvy. Smíchovské tramvaje T3. Některé z nich jsou opravdu speciální, například nemají prostřední dveře, protože se dodnes používá systém nastupování pouze u řidiče (v každé tramvaji je turniket, samozřejmě to hrozně zdržuje) a vystupování pouze zadními dveřmi, takže se dav uvnitř neustále přesouvá zepředu dozadu.

Další zajímavý model tramvaje má dveře po obou stranách vozu. Když jste dva vozy spřáhli zadky k sobě, mohli jste je tak používat pro jízdu tam i zpět bez nutnosti použití tramvajové smyčky. Jak praktické! Prý to vymysleli kvůli olympiádě v roce 1980. V interiéru mají proto část sedadel opačně, takže se část cestujících vždycky veze pozadu, ale zase můžou koukat na ty, co jedou po směru...

Každý, kdo má tétrojky v lásce, se v Moskvě bude tetelit blahem.


Andrea z chruščovovské éry

$
0
0

Porcelánový servis Andrea patří k těm, které "klestily cestu" progresivním bruselským soupravám Jaroslava Ježka. Jako novinka byl poprvé ohlášen v roce 1957 v oborovém časopise Sklář a keramik a označen za jeden z prvních výsledků snahy o novou podobu českého exportního porcelánu:

"Většina vyráběných tvarů už značně překročila věk dospělosti a mnohé už velmi zestárly. (...) přezírali jsme tvarový vývoj a průzkum, na výtvarné problémy se mnohdy nahlíželo jako na zbytečnost, [zatímco] v zahraničí doznal tvarový vývoj ve všech výrobních odvětvích velký výboj. (...) toto období je za námi a v našich porcelánkách to začíná kvasit novým tvůrčím životem. (...) Odrazem tohoto kvasu je u Starorolského porcelánu nový tvar Fortuna (...) a tvar Andrea (...). Autorem nových tvarů (...) je starý zkušený modelář, vedoucí výtvarného střediska soudruh A. Prášil." (Sklář a keramik, roč. 1957, s. 213.)

O modeláři Prášilovi zatím nic nevím. Dodejme ale, že jeho tvary Fortuna a Andrea jsou si velmi podobné, liší se pouze tvarem úchytů a často bývají zaměňovány.

A tak je Andrea vlastně takovým dítětem chruščovovské přestavby, jež umožnila konstruktivní kritiku dosavadní výrobní praxe a umožnila nástup nové generace výtvarníků do průmyslu. Fenomén brusel na sebe nenechal dlouho čekat.

Andrea se vyráběla ještě dlouho v 60. letech jakožto exportní servis žádaných čistých, a přitom konzervativních tvarů. Tehdy se také dočkala typického dynamického, ručně malovaného dekoru, který známe spíše ze servisů Jaroslava Ježka.


Nestydy

$
0
0

V 60. letech vznikla v národním podniku Karlovarský porcelán řada drobných plastik s námětem ženské figury.

Ty nejznámější a početně nejrozšířenější vznikly podle návrhu Jitky Forejtové a vyznačují se snahou o zachycení dívčích postav ve chvíli odpočinku či zamyšlení. Křivky jsou dynamické, z každého úhlu pohledu jsou dobře čitelné. Zobrazení ženských křivek je až cudné, Forejtová se zaměřuje zejména na vystižení správných proporcí.

Ve stejné době (roku 1962) vzniká i série návrhů Jiřího Černocha, která se od figurek Forejtové radikálně liší. Černoch pojímá ženský akt jako objekt mužské fantazie a touhy, zachycuje jej v neklidné, znepokojivé pozici až lascivního vyznění.

Černochovy erotikou nabité akty vlastně nejvíc připomínají komunistickým režimem tolerovanou verzi pornografie v podobě různých - z dnešního pohledu nevinných a úsměvných - dobových fotografických nahotinek, jako byly například série 3D snímků svlečených soudružek na stereokotoučcích z Meopty.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že oproti čistě dekorativním dílkům Forejtové máme právě u Černocha dojem mnohem odvážnější, moorovské sochařiny. Třebaže modelované v komorním měřítku.

(Abychom však Forejtové nekřivdili, je třeba přiznat, že i Černoch navrhoval dekorativní, až přehnaně líbivé figurky, které by i na ni možná byly příliš. Příkladem je Dívka s motýlem nebo Stojící akt z přelomu 60. a 70. let.)

Kromě dvou sériově vyráběných aktů z roku 1962 Černoch ve stejné době vytvořil ještě několik dalších, které dnes najdeme jen jako modely ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Právě na nich je Černochovo "poctivé sochařství" nejlépe patrné - srov. třeba keramickou sedící figuruležící postavu z šamotové hlíny nebo její variantu v nápaditě glazovaném porcelánu, která je podle mě pomyslným vrcholem Černochovy komorní tvorby v tomto tématu.

Ve sbírkách MG najdeme také sádrový model k jednomu ze dvou zde prezentovaných aktů.


Neony v Porýní

$
0
0

Průmyslová oblast Severního Porýní je pro nás poměrně neznámou oblastí bohatého západního Německa, kde by málokdo ještě dnes hledal nějaké staré neony. Paradoxně je jich tady daleko více než u nás a protože jim nechyběla dlouhodobá údržba, naprostá většina z nich slouží dodnes. A vznikají také nové. 

Člověk si na příkladu neonů uvědomí, jak důležitý tady byl poválečný demokratický vývoj, projevující se třeba v rozmachu soukromého podnikání, ale taky v absenci zásadních politických zvratů. Likvidace známek "starých režimů" tady v ulicích proběhla naposledy ve 40. a 50. letech, od té doby se jen pozvolna modernizuje. Kontinuita vývoje se v Porýní projevuje už v tom, že zdejší tradiční pivnice a restaurace používají stále neonové nápisy z 60. let, nota bene typograficky stylizované do historického gotického švabachu, a nemají potřebu osvědčenou vizuální identitu měnit.

Zvu vás tedy na procházku čtyřmi městy Severního Porýní: Düsseldorfem, Duisburgem, Wuppertalem a Kolínem nad Rýnem. Neony jsou tematicky rozděleny do několika skupin; tou první jsou lékárny a oční optiky:


Následuje několik hotelů:


Kavárny, cukrárny, pivnice, restaurace:


Dokonce jeden zábavní podnik:


Prodejny a služby:


Světelné reklamy:


A na závěr kuriozita, neonem podsvětlený název ulice:

Roztančené dezerty

$
0
0

Jestli se letos chystáte na dovolenou do Rumunska, nezapomeňte se poohlédnout po dobových výrobcích ze segešvárské fajánse. Nejen, že je Segešvár překrásné město, ale navíc je to sídlo dodnes prosperujících keramických závodů, kde se v 60. letech vyráběly opravdu stylové dezertní soupravy. Ptejte se po FAIANTA SIGHISOARA.


Dovolená v NDR - Rostock a Warnemünde 1972

$
0
0

Opět po roce tu máme letní speciál věnovaný diapozitivům z dovolené jednoho známého-neznámého manželského páru z Moravy. 

V červenci roku 1972 se manželé vydali na dovolenou do NDR. Navštívili mimo jiné Drážďany - těmi diáky jsme před pár lety začínali. Pak následoval den ve východním Berlíně - o tom jsem referoval loni v létě. V itineráři cesty nechyběl ani památník v Sachsenhausenu, pevnost Oranienburg, koupání v jezeře Lehnitz a Postupim s paláci Sanssouci a Cecilienhof. To všechno však přeskočíme a raději se podíváme na to, co přišlo poté: pobřeží Baltského moře s přístavním městem Rostock a vyhlášeným letoviskem Warnemünde.

Počasí zprvu příliš nepřálo, ale nakonec došlo i na koupání.

PS: U focení se jako vždy střídali, ale nejzajímavější fotky tentokrát pořídila paní. Mají zvláštní dynamiku, často způsobenou pohyblivým objektem, který jako by se na snímek jen "připletl". Kompozice sama o sobě je plochá a klidná, horizontální, podobná divadelním kulisám. 

Naproti tomu pán fotí dost zvláštní kompozice s velmi vysoko posazeným horizontem a useknutými vertikálami. Zato jsou mu velmi blízké diagonály zdůrazňující perspektivní hloubku obrazu.


Vesmírná monstra

$
0
0

Vždycky mě fascinovala vesmírná vozidla, rakety a lunochody, zvláště pokud jsou plechové a na klíček.

Jako jedny z mála dobových hraček totiž nejsou jen zmenšenými modely inventáře skutečného světa (jako panenky, plyšáci, angličáky, stavebnice), ale ve výtvarné zkratce představují svět fantaskní, smyšlený. Sice se občas podobají automobilům, tankům, popelnicím nebo skutečným raketoplánům, ale vždycky v sobě mají nádech tajuplné bizarnosti.

Většina z nich navíc bliká, chrčí a bzučí, chodí, popojíždí, vyhýbá se překážkám, otáčí kokpitem, nasměrovává radary a vysílače a dokonce překonává gravitaci. Tedy za podmínky, že máte kompletní funkční kus, kde nechybějí žádná hejblátka, klíček k natažení, plochá baterie do ovládání a tak dále.

Osm vesmírných vozidel na fotografiích není vždy v nejlepším stavu, občas jim chybí nějaký ten radar nebo zadní světla, ale stejně to jsou parádní monstra.

První je plechový výrobek z československé IGRY, následuje převážně umělohmotný AX1 z východoněmeckého PIKA i s původní krabicí, pak tři výrobky sovětské provenience - jedno starší chodítko na klíček a dva lunochody na dálkové ovládání z 80. let, na závěr tři plechové skvosty maďarské provenience: natahovací raketa a dva kosmické auťáky na baterky.



Širokoúhlý místopis

$
0
0

Praha na jaře

Tyhle širokoúhlé barevné pohlednice byly ve své době zbožím de luxe a měly taky své vášnivé sběratele. I dnes je na ně těžké narazit. Stály korunu třicet (zatímco obyčejný formát 0,90 Kčs) a lepila se na ně dvakrát dražší známka - místo běžných 30 h to bylo haléřů šedesát.

Nejčastěji se s nimi setkáme u mezinárodních výstav a veletrhů, jako byly BVV nebo Flora Olomouc, někdy sloužily zároveň jako vstupenky nebo upomínkové předměty. Svou širokoúhlou pohlednici v barvě musely mít také československé lázně a krajská města. Popisek byl obvykle v pěti jazycích a vydávalo je nakladatelství Orbis Praha.


HRADEC KRÁLOVÉ
Leninovo náměstí


BRNO
Státní divadlo – Janáčkova opera


Brněnská přehrada pod hradem Veveří


Brněnská přehrada


LUHAČOVICE
Náměstí Rudé armády  sanatorium Palace


ČS. ŠTÁTNE KÚPELE PIEŠŤANY
Kolonádový most


PLZEŇ
Velké divadlo J. K. Tyla


ÚSTÍ NAD LABEM  STŘEKOV


ČSL. ŠTÁTNE KÚPELE TRENČIANSKE TEPLICE
Kúpalisko Zelená žaba


BRNO
Mezinárodní veletrh


OSTRAVA
Náměstí Vítězného února se Státní spořitelnou a hotelem Ostrava


GOTTWALDOV
Rudé náměstí s pomníkem Kl. Gottwalda


OLOMOUC


OLOMOUC
Výstaviště Flora, Smetanovy sady


FLORA OLOMOUC
Celostátní výstava okrasného zahradnictví


FLORA OLOMOUC
Celostátní výstava okrasného zahradnictví


FLORA OLOMOUC  VICTORIA REGIA

Brusel v Praze, Picasso ve Varšavě

$
0
0

Dovoluji si vás srdečně pozvat na výstavu československého a polského designu, která se na své cestě Evropou zastavila na pár týdnů také v Praze. Přijďte se podívat!

Výstava Brusel v Praze, Picasso ve Varšavě se koná v Galerii Českých center, Rytířská 31, Praha. Navštívit ji můžete od 7. do 29. září 2018.

Vstup je zdarma.

Decovky

$
0
0

Tyhle sklenice se u mě nějak samovolně nasbíraly, a protože doma nemám degustační sklípek (na víno a slivovičku se používaly nejčastěji), putují zatím do krabice, aby uvolnily místo těm používanějším.

Má se za to, že tzv. hořčičáky, ke kterým tyto odlivky z lisofoukaného skla o obsahu 1 dl patří, navrhl Vladislav Urban v roce 1968. Autorství potisků je zřejmě kolektivní. Vyráběl je OBAS Libochovice po většinu 70. a 80. let 20. století.

PS: Před osmi lety jsem sem už dával čtyři s pohádkovými postavičkami, ale to už nikdo nemůžete pamatovat.

PS2: Musím trochu zapracovat na focení skla, zatím výsledek moc uspokojivý není. Račte prominout.


Jako doma

$
0
0

Zatímco interiéry ze 60. let už v paměti lidí zahaluje milosrdná rouška zapomnění, osmdesátá léta to štěstí ještě nemají. Podívejme se tedy pravdě do tváře - na sérii koupelen z poloviny let osmdesátých.

Fotky jsem našel v katalogu Československých keramických závodů z roku 1985 s názvem Keramika kolem nás a jak asi tušíte, jejich hlavním účelem bylo prodat kachličky. Hned druhým účelem bylo vnuknout spotřebiteli myšlenku, že to není tak zlé, když se zapojí trocha fantazie. Tak ještě ty kachličky sehnat...

Já jsem si kdysi jednu kachličku z naší staré koupelny nechal na památku, takže se můžu pochlubit:


Tak co, přiznejte se, které jste měli vy?


Bukač

$
0
0

Bukače navrhl Jiří Černoch na přelomu let 1959 a 1960 jako jednu z největších porcelánových plastik, které Karlovarský porcelán, n.p., zavedl do výroby ve svém závodě v Duchcově. Na výšku měří úctyhodných 46 cm a i přes svou objemnost vůbec nepůsobí těžkopádně. Možná proto byl Bukač zařazen také do československé expozice na XII. Trienále v Miláně v roce 1960. V expozici se objevil dokonce dvakrát.

Jiří Černoch se tématu vodního ptactva věnoval zejména na přelomu 50. a 60. let, kdy působil jako návrhář figurálního porcelánu v porcelánce v Duchcově. Kromě bukače navrhl i dva další vodní ptáky, o nichž už jsem tu psal, a mezi nimiž si velkou popularitu získala zejména plastika potápky roháče, dodnes poměrně běžně k dostání.

Kolekci doplňuje nástěnná porcelánová plastika, znázorňující zřejmě taky bukače nebo bukáčka, často zdobená perokresbou, a také jedna z nejmenších duchcovských plastik začátku 60. let, vodní pták. Oba si můžete prohlédnout na webu Prague Art & Design.

Pozůstalost Jiřího Černocha se naštěstí zčásti dostala také do Moravské galerie v Brně, kde si díky tomu můžeme prohlédnout jak sádrový model bukače, tak jednu z prvních porcelánových realizací signovanou autorem.


Viewing all 316 articles
Browse latest View live


<script src="https://jsc.adskeeper.com/r/s/rssing.com.1596347.js" async> </script>