Quantcast
Channel: brusel expo '58
Viewing all 317 articles
Browse latest View live

Nekrmte moly: textilní podniky na zápalkách

$
0
0

Dnes přinášíme subjektivní výběr zápalkových etiket s motivy textilních výrobců a prodejen textilu napříč republikou (a k tomu jeden skok do Jugoslávie). Namátkové pátrání po osudech těchto kdysi notoricky známých výrobců napovídá, že už většina z nich patří minulosti. 

Tak tedy něco pro potěchu oka a osvěžení paměti.

Bavlnářské závody Benar, Benešov nad Ploučnicí

 Přádelny Kdyně

Vlnařské závody Vlněna, Brno

Velveta Varnsdorf

Pletařské závody Jitex Písek

Textilní závody Kras Brno

Kara, závody Jaroměř a Bohuslavice u Trutnova

Kara Trutnov

OP Prostějov

Podniky místního hospodářství

Botana Skuteč

Svit Gottwaldov, Sázavan Zruč nad Sázavou

Triola Praha

Tonak Nový Jičín

Dům módy Praha

Palác textilu Centrum Brno

Textil Praha

Podniky místního hospodářství

Odevné závody Trenčín, Odevné závody Kpt. Nálepku Prešov

 Tvornica odjeće i rublja Borac, Jugoslávie



Sklíčka

$
0
0

Docela nedávno, když se ještě v hospodách kouřilo, obdivoval jsem v různých zapomenutých vesnických putykách skleněné popelníky, kterým ani pestré barvy a členité tvary nezajistily pozornost svých každodenních uživatelů. Řádně otřískané, s nánosem dehtové špíny, přežívaly desítky let na svém místě, na zelených ubrusech, umakartových deskách, vixlajvantu. Na okenních parapetech, na poličce za výčepem.

Pak je nahradily unifikované skleněné kroužky průhledné či černé barvy, se sítotiskovým Camel/Marlboro.

A dál už nebylo nic.

 Václav Hanuš, popelníky č. 32781, Jablonecké sklárny, 1965.

 Jiří Zejmon, popelník č. 13100, Rudolfova huť, 1960.

 Rudolf Jurnikl, popelníky č. 1145, Sklo Union Rosice, 1962.

Rudolf Jurnikl, popelník č. 20046, Heřmanova huť, 1962.

Rudolf Jurnikl, popelník č. 1175, Sklo Union Rosice, 1962.


Autor neznámý...

 Autor neznámý, popelník č. 3183, Sklo Union Libochovice, 1962.

 Rudolf Jurnikl, popelník č. 1045 (2105), Sklo Union Rosice, 1962.

 Vlevo: autor neznámý, vpravo: František Pečený, zelený popelník, Heřmanova huť, 1962.

 Rudolf Jurnikl, popelník č. 1235, Sklo Union Rosice, 1964

 Autor neznámý, pravděpodobně Sklo Union Rosice, poč. 60. let.

 Autor neznámý...

 Václav Hanuš, popelník č. 32881, Jablonecké sklárny, začátek 70. let.

 Adolf Matura, popelník č. 20034, Heřmanova huť, č. 983, Sklo Union Rosice, 1961.


PF 2019

Když Praha za noci zazáří neonem

$
0
0

Možná jste taky pod stromečkem objevili zbrusu novou knížku Neony a světla reklam, kterou pro edici Zmizelá Praha nakladatelství Paseka napsali Eva Bendová a Václav Hájek. Kniha se věnuje dějinám světelné reklamy v ulicích Prahy od prvopočátků na přelomu 19. a 20. století (žárovka versus oblouková lampa), přes období zrodu kinetického umění (Zdeněk Pešánek, Miroslav Prokop) a využití světel na fasádách funkcionalistických skvostů, až po období socialismu, kdy světelná reklama dostala zhola jiné úkoly.

Kdo se o neony zajímá soustavně a zarytě, asi jej kapitoly o propagačně-propagandovém osvětlení Prahy v letech 1948-1989 nijak zvlášť nepřekvapí. Kniha bohužel staví jen na reprodukcích dobových odborných publikací (Jaromír Balák: Světelná reklama, 1962) a záběrech z hraných i dokumentárních filmů (Světáci), doplněných pár (již dobře známými) fotkami z ČTK. A protože je kniha důsledně černobílá (atraktivní grafickou úpravu navrhl Jiří Adamík-Novák), přicházíme o minimálně dva velmi důležité aspekty světelné reklamy: barvu a pohyb. Zůstávají jen jakési negativní snímky dobových logotypů. Taktéž textový doprovod nic podstatného o poválečném vývoji neonové reklamy nesděluje (oproti kapitolám o meziválečné a válečné reklamě, kterým byla věnována mnohem větší péče).

Každopádně každá snaha o upozornění na (trosky) neonové slávy v českých městech je chvályhodná, protože přitáhne pozornost médií, veřejnosti, snad i majitelů toho mála, co by se dalo ještě zachránit. Snad tomu dopomůže i třeba reportáž ČT s názvem Světlo láká lid.

A protože jsou v celé knize reprodukovány pouze tři (!) dosud existující světelné reklamy (holt edice Zmizelá Praha), rád bych toto vakuum (Poláci říkají "niedosyt") vyplnil pár náhodně posbíranými exempláři z ulic matičky Prahy na současných fotografiích z posledních let. Skoro všechny jsou foceny za světla, protože jsou už vesměs nefunkční.

Začal bych docela nedávnou vzpomínkou na kdysi vyhlášenou restauraci U Pelikána v ulici Na Příkopě - reklamy zde visely ještě před pěti lety:

 
Ze všech možných porevolučních ztrát posledních let připomenu ještě nápis Supraphon na Újezdě:


A teď, co ještě zůstalo (je toho víc, tento výběr je náhodný):

 Václavské nám. 43 (vedle Jalty).

Vinohradská 6.

Porevoluční neon perfektně udržovaný a funkční dodnes. 
Palác YMCA, Na Poříčí 12.

 Nově opravené a zprovozněné neony NTM, Kostelní 42.

 Slavná GUMA, Ječná 24.

Tenhle znají všichni letenští hipsteři: 
Milady Horákové 8, nad Cobrou.

 Dejvice, Jugoslávských partyzánů 48.

 Žižkov, Koněvova 67.

 A ještě jednou stejná ulice, Koněvova 25.

 Naposled na Žižkově: podsvětlený nápis nákupního střediska, 
Ondříčkova 39.

 A zpátky do centra: Uhelný trh 10 (stále funguje).

 Pozoruhodný kazeton, snad už porevoluční: Opletalova 27.

 Další legenda s kořeny ještě v meziválečném období: 
Bílá labuť se točí od roku 1939. Na Poříčí 23.


 A kousek za rohem OVOCE Z LENINA. Havlíčkova 8.

 Na nedalekém Masarykově nádraží najdeme dodnes řadu kazetonů 
s pozoruhodnými piktogramy.

 A na závěr srdcovka každého neonofila: 
letenské BIO OKO, ulice Františka Křížka 15.


Bělninová elegance II.

$
0
0

Před pár lety jsem tu uvedl jeden pozoruhodný servis ze znojemského Spojkeru s jednoduchým žlutým abstraktním dekorem a velmi elegantními tvary, značený číslem 63. Dosud jsem sice jeho návrháře nezjistil, mezitím se mi však do rukou dostal obdobný servis, snad předcházející tomu žlutému (s číslem 58).

Tento je spíše čajový (má širší a nižší šálky) a kromě barevných akcentů odstínu lila využívá i lineárního zlacení a kontrastní černé glazury na některých plochách. Krása!

Oba servisy mají některé prvky společné: tělo konvice, misku na čajové pečivo, některá radikálně plochá víčka, ovšem jiné prvky jako by závisely spíš na libovůli modeléra nebo dokonce řadového zaměstnance keramického závodu. Dobře je to vidět třeba na odlišném, nepříliš zdařilém tvarování oušek a úchytek. Válcovitá cukřenka ve výsledku vypadá spíše jako omyl, než jako radikální tvarové řešení. To se týká i kvality zpracování, od různých nerovností a nečistot v hlíně až po dodatečně "flikovanou" glazuru; to se ovšem projeví, až když držíte servis v ruce.

Kdo ví, jestli nakonec tyhle servisy nebyly jen nějaký dílenský melouch.

Čajový servis, vyrobil SPOJKER, n.p., závod Znojmo, Československo, 60. léta.

Waldovy singly

$
0
0

Už tu dlouho nebyly nějaké pětačtyřicítky. Tentokrát vybírám tematicky - singly Waldemara Matušky. Nebudu to navlékat na nějaká výročí, i když to bude letos deset let, co umřel, a taky šedesát let, co vzniklo divadlo Semafor, kde začínal. Ovšem Walda do Semaforu nastoupil až 7. února 1960, podle informací na singlu.

Vlastně na těch singlech je zajímavých informací o Waldovi spousta, oni ty texty taky psali takoví experti, jako Jiří Černý, Petar Zapletal nebo Jaroslav Přikryl. Však si počtěte sami. Nejzajímavější perličkou z Waldova života jsou v kontextu tohoto "designového" blogu jeho sklářské začátky: v patnácti letech odešel na učení do poděbradských skláren a o dva roky později, v roce 1949, nastupuje do zaměstnání ve sklárnách Moser v Karlových Varech. Ovšem vydržel tam jen rok, pak utekl do Prahy do Státního souboru písní a tanců.

Obaly na singly československých zpěváků nepatří k žádným veledílům grafického designu, ale svoje kouzlo mají:

Návrh Ladislav Rada, 1967.

 Návrh Ladislav Rada, 1966.

 Návrh Bohumil Šejda, 1968.

Návrh Bohumil Šejda, 1968. 

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Karel Lodr, 1970.

 Návrh Karel Lodr, 1970.

Návrh Karel Lodr, 1970.

Sylva Lacinová-Jílková (1923–2019)

$
0
0

Jako teenager jsem si na svou první cestu do Brna půjčil od rodičů fotoaparát Canon. Udělal jsem s ním celkem dvě fotografie, protože jsem si šetřil 36 políček kinofilmu na celé prázdniny. Zezadu jsem si pečlivě zapsal: "23. 7. 2000 skulptura". Na nic jiného se z té cesty do Brna nepamatuju.

To bylo mé první setkání s dílem sochařky Sylvy Lacinové-Jílkové, jejíž pozoruhodný a plodný život se uzavřel začátkem tohoto týdne, 20. ledna 2019, v požehnaném věku 95 let.

Tou "skulpturou" bylo sousoší Pohostinství, osazené na schodišti v areálu hotelu International. Dílo monumentálních rozměrů (sedící postavy mají 3 metry na výšku) a "bruselské" stylizace vytvořila Sylva Lacinová v roce 1961 ve spolupráci se svým bratrem, architektem Luborem Lacinou.

I další jejich společné dílo jsem poznal už velmi dávno, jistě ho znáte i vy všichni, kdo občas zavítáte do Ostravy. Před ostravským Hlavním nádražím se nachází měděná plastika Květ, dnes v poněkud okleštěném hávu bez hlubokého žulového bazénu. Tady jedna vzpomínka na podobu nádraží před přestavbou, rok 2005:


Teprve před pár lety jsem zjistil, že i v mém rodném městě Olomouci se jedna práce Sylvy Lacinové najde, a ne ledasjaká: je to její první velká sochařská realizace pro veřejný prostor, osazená v roce 1957 na atice Teoretických ústavů Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Sousoší se jmenuje Anatom a představuje spolu s celou budovou typické dílo doznívajícího socialistického realismu (architektem byl Jiří Kroha).

Téma je pro mě dosti bizarní, až se je bojím interpretovat: dvě nahé postavy, Adam a Eva proletariátu, si svlékají naddimenzovaná prostěradla, jako by zrovna vstaly z mrtvých v místní pitevně, odkud je právě otcovsky odvádí Anatom v řeznickém plášti a s hlavou - koho jiného, než architekta Krohy. Zřejmě takové doktorské vyhnání z ráje, tomu byste nerozuměli...

Ovšem měřítko, kompozice, uvolněnost a dynamika tvarů, to všechno naznačuje sochařčin výjimečný talent, kultivovaný studiem u našich předních realistů, Karla Pokorného a Vincence Makovského.


Neméně zásadní však byla pro sochařku její návštěva v ateliéru Henryho Moora (v roce 1965), doyena světové figurální plastiky poválečné doby. Sylva Lacinová nebyla mezi českými sochaři a sochařkami zdaleka jediná, koho poznání Moorovy tvorby změnilo od základů. Lacinová se svou tvorbou z 60. let zařadila mezi nejzajímavější české tvůrce mladé generace, obratně reflektující a rozvíjející impulzy mezinárodní moderny. Mezi figurací a abstrakcí pak oscilovala ve své tvorbě po celý život.

Tři její středomoravské realizace jsem poznal v minulém roce. Každá mě oslovila po svém, každá v jiném materiálu, v jiném měřítku, jinak barevná a jinak reagující na své okolí, světlo, počasí. Nepodbízejí se, mlčky a trpělivě čekají, jestli si jich vůbec někdo všimne.

Záhadné a silné umění. To nám zbylo po prvotřídní sochařce Sylvě Lacinové-Jílkové.

 Sedící dívka, Mohelnice, 1982.

 Květ, Šumperk, 1972.

 Kosmický věk, Hrabišín, 1974.


Opravdový Brusel

$
0
0

Malíř Václav Tikal patřil k těm umělcům, kteří se pod tlakem komunistického režimu v 50. letech raději odmlčeli. Malíř ze surrealistického okruhu, blízký tvorbou i myšlením Mikuláši Medkovi, Josefu Istlerovi, Václavu Zykmundovi nebo Janu Kotíkovi (ovšem byl z nich nejstarší), se podobně jako mnozí další dal přechodně na dráhu návrháře užitého umění, kde nebyla doktrína socialistického realismu tak důsledně uplatňována. Spolupráce s centrálně řízeným průmyslem však měla zase jiné potíže, třeba neschopnost zavádět nové nápady a návrhy do výroby.

Tikal svou volnou malířskou tvorbu naposledy vystavoval v roce 1948 spolu se skupinou Ra, jíž byl členem. Další výstavy se dočkal až po deseti letech, v době mírného politického uvolnění, v roce 1958. To už mu bylo padesát.

Co dělal mezitím? Od roku 1951 působil jako návrhář porcelánu a keramiky pro Karlovarský porcelán a teplický Spojker, trvalé zaměstnání mu ale zajistila až pozice výtvarníka v Textilní tvorbě Praha. V lednu 1959 nastoupil na pět let jako výtvarník do pražského ÚBOKu. A po celou tu dobu se organizačně i odborně zabýval problematikou výroby porcelánu, mimo jiné jako redaktor oborového časopisu Sklář a keramik

První porcelánový servis, který se dočkal výroby, Tikal navrhl ve vývojovém závodě v Lesově ve spolupráci s modelérem Alešem Trpkošem v roce 1957. Primárně byl určen pro EXPO 58 v Bruselu, kde byl nejen vystaven, ale sklidil i značný úspěch: jako součást kolekce Karlovarského porcelánu byl odměněn jednou z Grand Prix (často se mylně uvádí, že zlatou medailí).


Jídelní, kávový a čajový servis dostal teprve po úspěchu na Expu název Brusel a s tímto označením se také dostal do výroby v Concordii Lesov. Patřil vždy k výběrovému exportnímu zboží, čemuž odpovídala i poměrně vysoká cena 452 Kčs. Při přepočtu podle průměrné mzdy v roce 1964 a 2018 by jídelní soubor dnes stál téměř 11 tisíc korun. Pro srovnání, dnes pořídíte Thunský jídelní servis přibližně za poloviční částku.


Jan Štulc jej ve své diplomové práci popsal takto: "Jednalo se o tvar zcela moderní, nepříliš extravagantní, se zřejmým důrazem na funkci. Tělo konvice má dvojkónický tvar, úchytka má módní tvar ouška." Dodejme, že právě ono zvláštní zalomení dalo servisu dobře rozpoznatelný look, často zvýrazněný odlišným barevným dekorem, jak je graficky znázorněno na dobové reklamě pro zahraniční trhy:


Servis, který dnes představuji, má příjemný potisk s motivem listů, který sice příliš nekoresponduje s jeho tvarem, ale zachovává si decentnost a umírněnost, zvláště ve srovnání s květinovým dekorem na dobové reklamě. Možná je to přímo návrh Václava Tikala, který se dekorování porcelánu také věnoval. Čeho si asi povšimnete na první pohled, je mléčenka, která k souboru Brusel nepatří, pochází totiž z moka servisu Praha od Marie Rychlíkové. Těžko říct, zda se takto už prodával, nebo mléčenku předchozí majitel sehnal zvlášť. Nese totiž značku novorolské porcelánky.


Je zaznamenáno, že si Václav Tikal mnohokrát naříkal, jak československý průmysl není schopen přejít na moderní, konkurenceschopný sortiment, ačkoli pro to výtvarníci dělají vše, co je v jejich silách. Teprve po úspěchu v Bruselu konečně Tikal dočkal zařazení svého návrhu do výroby. Další jeho servis z roku 1959 si na sériovou produkci pod názvem Karolína počkal až do roku 1965, kdy také Tikal v 59 letech předčasně umírá na onemocnění srdce.


Bibliografie: 
Jiří Vykoukal, Václav Tikal 1906-1965 (katalog výstavy), Cheb 1993.
Jan Štulc, Vývoj porcelánového designu v Československu 1945-1965 (diplomová práce), Praha 2005.
Časopisy Czechoslovak Glass Review, Sklář a keramik, Tvar.


Insegne luminose di Roma

$
0
0

Neonové vývěsní štíty jsou ve věčném městě docela vzácný jev. Kupodivu se ale najdou i v těch nejstarobylejších uličkách. Inzerují kde co, od punčoch až po železářství. 

Zaujmou spíše typograficky, pohyblivé obrázky a ikonky v Římě moc nečekejte. Ovšem když se v noci rozzáří, stojí to za to. 



Krása, móda, kosmetika

$
0
0
 

Celostránkové barevné reklamy na módní doplňky, hygienické a kosmetické přípravky vycházely od roku 1948 na vnitřní straně obálky časopisu Tvar.

Zachováme-li jejich chronologické řazení, hezky se ukáže jejich vývoj od návaznosti na vizualitu meziválečné avantgardy, přes návrat k art-decu sovětského střihu v raných padesátých letech, postupnou snahu o dohnání kapitalistického advertisementu v období politického tání, až po počátky bruselského stylu. Končíme rokem 1957, skutečný "brusílek" si necháme zase na jindy.

 

Meteorit

$
0
0

Jeden z nejznámějších souborů z lisovaného skla od Rudolfa Jurnikla (19282010) vyráběly sklárny Rudolfova Huť v Dubí u Teplic od roku 1964. Má lehce kónický tvar se zaoblenými hranami a kruhovou reliéfní strukturou uprostřed.

Pokud se nepletu, v průběhu dvou let vzniklo postupně šest tvarových typů: tři vázy, žardiniéra, svícen a popelník, jak bylo u stolních souborů obvyklé. Počet odstínů si ani netroufám odhadovat, jediné jisté je, že se české lisovačky nikdy nevyráběly v sytě červené barvě (na rozdíl třeba od polských, kde byla červená běžná  o odstínech polského lisovaného skla z hutě Ząbkowice se dočtete třeba tady). Nejbližší červené barvě byla rosalinová (starorůžová). Odstínů modrých, zelených, fialových, kouřových a medových najdete nepřeberně, liší se často sotva o půltón.

Doplňme, že jde o stále běžný a cenově dobře dostupný sběratelský artikl. A protože se pro něj nevžil žádný pracovní název, inspirujme se opět v Polsku, kde už léta sběratelé touží po souboru Asteroid, který se tam podle návrhu Jana Sylwestra Drosta vyráběl od roku 1975. Naši o deset let starší kultovku můžeme nazvat Meteorit. Pracovně, samozřejmě.

Jinak má svá modelová čísla:  13227/13 (malá široká váza), 13227/18 (velká široká váza), 13236 (žardiniéra), 13237/23 (vysoká váza) a tak. Ale kdo by si to pamatoval, že.


Na skok v Miláně

$
0
0

V rámci Milano Design Week 2019 se v Českém centru v Miláně představí výběr československého šedesátkového designu pod názvem Jeden den v Československu – Una giornata in Cecoslovachia.

Oproti Praze, kde se loni na podzim na výstavě objevily československé a polské designové skvosty a bylo možné je srovnávat, v Miláně předvedeme jen československé výrobky, zato posílené o kusy, které v roce 1960 Československo předvedlo na XII. milánském trienále.

Výstava bude v Miláně k vidění pouhých pět dní, poté se přesouvá do Bulharska, kde ji až do 23. května bude hostit České centrum v Sofii.

Šerákova ikebana

$
0
0

Tuhletu extra velkou kameninovou vázu na ikebanu navrhl Václav Šerák jako součást své kolekce pro mezinárodní výstavu autorské keramiky Céramique International PRAHA 62. Její tvarová varianta byla publikována v katalogu výstavy i dobovém tisku (Czechoslovak Glass Review 6/62).

Na výšku má dobrých čtyřicet centimetrů a jak si všímá už zmíněný časopis, docela dobře se obejde i bez rostlin, jako keramický solitér. Já jsem to s aranžováním rostlin přece jen zkusil a takhle to dopadlo...


Střípky z Milána

$
0
0

Z mého krátkého, ale vydatného pobytu v Miláně se dnes podělím o tři témata, na která jste na mém blogu už zvyklí: neony, architektura, expozice designu.

Co se světelných reklam týče, hlavní město módy a designu jimi zrovna neoplývá a už vůbec ne neony s autenticky šedesátkovým lookem. Tahle metropole jde prostě s dobou a bez sentimentu se zbavuje všeho, co už je passé. Přece jen jsem ale nějaké to světelné specifikum v Miláně našel: neony totiž už dlouho a neodmyslitelně patří k jeho slavným obchodním pasážím. Tam jsem jich taky našel nejvíc.


A teď k tématu architektury: velikým překvapením pro mě byla budova českého konzulátu a Českého centra, kde se v rámci Milano Design Week na týden zastavila naše výstava. Je to totiž dům skvělých proporcí a plný ušlechtilých materiálů (uvnitř jsou podlahy i stěny pokryty sytě zeleným kubánským mramorem, který znáte z Nové scény Národního divadla).

Kvalita architektury československých ambasád z 60. a 70. let 20. století je téma známé a lehce ohrané (Londýn! Berlín!), ale tenhle barák si zpětné docenění taky zaslouží. Tím spíš, že ho navrhl sám Zdeněk Kuna (*1926), architekt pražského Omnipolu, Strojimportu a Motokovu.

Chcete-li poznat podrobný příběh jeho vzniku v letech 19711976, odkazuji na diplomovou práci Terezy Mléčkové. Ta uvádí také informaci k jedinému zachovanému výtvarnému dílu dodnes zdobícímu objekt: abstraktní kovová plastika na předzahrádce má připomínat mapu Československa a údajně byla v minulosti redukována "pouze na Českou republiku". Její autorem má být "sochař Němeček", jehož lze snad ztotožnit se Zdeňkem Němečkem (19311989).


Posledním tématem, o které bych se rád podělil, je nová stálá expozice dějin italského designu 20. století, jež sídlí přímo v budově Milánského trienále. Je výsledkem několikaleté sbírkotvorné činnosti Fondazione Museo del Design, nadace založené v roce 2008 s cílem uchovávat a představovat veřejnosti vše podstatné, co přispělo ke světové proslulosti italského designového zázraku.

Výstava se zatím zaměřuje jen na léta 19461981, což je pro nás, fanoušky "bruselu", jenom dobře. Půlkruhová hala provází chronologicky jednotlivými obdobími a ukazuje především ikony, jež už dávno vstoupily do pomyslné světové síně slávy. Občas jsou doplněny dobovými fotografiemi a propagačními materiály, nechybějí ani vzácné prototypy a autorské makety. Až budete příště v Miláně, rozhodně ji nevynechejte!


Manon, ach Manon...

$
0
0

Představte si, že se tu za ta léta ještě vůbec neobjevila nějaká pořádně nafocená Manon. A přitom je to asi vůbec nejhezčí Ježkův servis. Lehký, optimistický, sebevědomý a křehký zároveň.

Manon vznikla ve Vývojovém závodě Lesov po Ježkově úspěchu se servisem Elka v Bruselu. Představena byla na XII. trienále v Miláně v roce 1960 spolu s dalšími servisy od Šeráka, Tikala, Píchy a Rychlíkové. Myslím, že je v hravosti a rozvernosti všechny strčí do kapsy.

Jaroslav Ježek je autorem také nápaditých dekorů, které mají několik variant. Základem jsou pastelové barvy - fialová, žlutá, zelená, modrá, růžová, často v kombinaci se sytějším odstínem bordó nebo černou. Od počátku Ježek také pracoval také s potisky a zlacením, jak je vidět i na dekoru vystaveném v Miláně:

(Repro z časopisu Czechoslovak Glass Review)

Manon se také vyráběla v neméně elegantní dvoubarevné variantě, již bez potisků a zlacení:


Od druhu a náročnosti dekoru se také odvíjela prodejní cena servisu; začínala na 206,- Kčs, za nejluxusnější variantu byste v roce 1961 zaplatili dokonce 340,- Kčs. Takhle vypadalo dobové dárkové balení:


Manon je prostě třída.



Padesátileté paneláky

$
0
0

Letos je to už padesát let, co sklářský výtvarník Jiří Zejmon (19251987) navrhl tuhle stolní soupravu z lisovaného skla, které začali čeští milovníci lisovaček říkat panelák. Od roku 1969 je vyráběla sklárna Rudolfova Huť.

Podobnost s betonovými králíkárnami není náhodná, oborový časopis Czechoslovak Glass Review v článku představujícím nové kolekce lisovaného skla v roce 1970 Zejmonův návrh zařadil mezi reprezentanty "silně architektonického tvarosloví neseného stěnami proměnlivé tloušťky". Ve stejné době podobný přístup najdeme i u návrhů Jiřího Brabce, Rudolfa Jurnikla nebo Adolfa Matury.

Pokud vás zaskočila tvarová pestrost soupravy, již tvoří vázy dvou velikostí, žardiniéra a svícen, pak vězte, že sklárny je obvykle vyráběly ještě v o něco širším sortimentu: vázy měly nejčastěji velikosti tři a celý soubor doplňovaly ještě popelníky (dvou velikostí) a dóza na cigarety.







Gramannova lávová keramika

$
0
0

Dlouho jsem si myslel, že tyhle krásné kropenaté objekty dělal v šedesátých letech některý z českých keramiků nebo keramiček. Obvykle byly značeny jen papírovou nálepkou s krátkou životností, a tak mi jejich původ zůstával utajen, dokud se neobjevil džbánek se zachovalou oválnou červenou známkou na dně. A na ní stojí: VEB Töpferhof Römhild DDR.

Pak už se mi otevřel svět dosud nepoznané, ale intuitivně obdivované tvorby durynského keramika Siegfrieda Gramanna (19241991), současníka našich výtvarníků debutujících v období bruselské výstavy. Ježek, Forejtová nebo manželé Bansetovi byli jen o rok starší, Miloš Balgavý či Lydie Hladíková jen o rok mladší.

Siegfried Gramann měl však poněkud jiné osudy, než naši výtvarníci, kteří vesměs po vysokoškolském studiu nastoupili do znárodněných fabrik. Ve čtyřiadvaceti letech složil mistrovské zkoušky a převzal v durynském městečku Römhild hrnčířskou dílnu po svém otci. Pod jeho vedením si rodinný podnik vedl natolik dobře, že se zejména v 60. letech stal exportním tahounem na poli východoněmecké keramiky. Jeho stolní keramika se vyvážela nejen do států socialistického bloku, své zákazníky nacházela i v USA, Japonsku nebo Skandinávii. Na vrcholu slávy byla s asi 300 zaměstnanci největší ruční hrnčířskou dílnou v Evropě.

To už byl ale Gramannův rodinný podnik znárodněn a stal se z něj Volkseigener Betrieb, podnik ve vlastnictví lidu. Siegfried Gramann však i nadále zůstával v jeho čele a zodpovídal mj. i za inovace a zavádění nových vzorů do výroby. Značka Gramann Keramik byla na nálepkách nahrazena nápisem VEB Töpferhof Römhild DDR, nezávadné tradiční značení T=R mohlo zůstat.

Gramann měl i nadále plné ruce práce: v Römhildu založil v roce 1975 hrnčířské sympozium, na které poté jezdili i mnozí čeští výtvarníci, sám se taktéž v roce 1975 účastnil mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. V osmdesátých letech strávil rok ve středoafrickém ostrovním státě São Tomé e Príncipe, aby tam rozjel výrobu keramiky. V roce 1987 se stal čestným občanem města Römhild.

Po pádu komunismu se firma vrátila do rukou rodiny, vedení po Siegfriedově smrti převzala dcera Christina, poté jeho vnoučata. Firma stále existuje v podobě malé rodinné dílny, její současnou produkci najdete na webu. V Römhildu přitom funguje expozice keramiky, která připomíná jak zdejší hrnčířskou výrobu, tak díla 160 keramiků a keramiček z celého světa. Jak rozdílné osudy oproti tomu, jak u nás dopadlo Kravsko, Kožlany, Kunštát, Trnovany!

A ještě ke Gramanově stolní keramice: odteď už si ji nespletete. Je typická velmi jednoduchými, hladkými tvary (měkký modernismus...), ale zejména zvláštně kropenatou matnou glazurou pastelových odstínů. Jestli se nepletu, tyhle efektní matné glazury vznikají použitím lávové moučky, proto se jim obvykle říká lávová glazura. Experimentovali s ní i mnozí další keramici a výrobci, včetně českých a slovenských, ale jedině Siegfried Gramann si z těchto glazur udělal poznávací znamení.


Neony ve Vídni REVISITED

$
0
0

Světla večerní Vídně, zvlášť v okolí obchodní tepny Mariahilfer Strasse, mají své kouzlo. Vídeňáci mají docela odvahu k experimentům a nebojí se tvarové a barevné pestrosti ani tam, kde by u nás už dávno zasáhli památkáři.


Přesto z tamních světelných reklam září elegance s kapkou starosvětskosti. Vyfotil jsem pro Vás ty nejzajímavější, na které jsem narazil. Oproti roku 2011, ze kterého pochází první můj příspěvek, prošly mnohé neony modernizací, která jim však na kráse neubrala. A kolik jich stále funguje!

Začněme tedy jedním současným kouskem: modernizovaná led-diodová reklama (nomen omen prodejny svítidel) měnící barevné odstíny mě docela nadchla, i když jí kousek nefungoval:


Naši tour po starých vídeňských neonech bychom ale měli zahájit pěkně stylově, v kavárně.


Slavná cukrárenská síť Aida se bez typického růžového neonu prostě neobejde.


Taky reklamní hodiny lze pojmout s grácií:


Ještě jedna zřejmě už velmi stará rarita, podsvětlený kazetový vývěsní štít, možná pamatuje i c. k. monarchii:


A teď už nápisy, jak to leží a běží:

Puntíkový Athos

$
0
0

Porcelánový servis Athos navrhl ve vývojovém závodě Lesov návrhář Ladislav Švarc (19332018) v roce 1967. Již o rok později jej do výroby zavedla zbrusu nová porcelánka v Klášterci nad Ohří.


Na svou dobu vysoce moderní továrna, postavená na zelené louce a fungující dodnes, umožňovala uskutečnit řadu technologických inovací při výrobě a dekorování porcelánu. U tvaru Athos byl poprvé použit nový způsob sítotiskového vícebarevného potisku. Čtvercový tvar některých částí servisu tomu byl také přizpůsoben a k plošnému ornamentálnímu dekorování přímo vybízel.

V krátké době let 19681972 se tak vyrojila dlouhá řada pozoruhodných dekorů sice s proměnlivou uměleckou úrovní, zato však nesmírně populárních u tuzemských zákazníků. Servis Athos se stal jedním z poznávacích znaků československých domácností 70. let minulého století.


Puntíkový dekor, který dnes představujeme, vznikl v šesti barevných variantách v rámci kolekce na první Mezinárodní veletrh spotřebního zboží, který se konal v Brně roku 1970.


Tolik tedy reprodukce dobových propagačních fotografií z časopisu Czechoslovak Glass Review. A na závěr pár snímků ze současnosti:


Lovecké motivy

$
0
0

Tenhle velký keramický talíř mám už velmi dlouho a vždycky mě znovu nadchne svou jednoduchou dekorativností. Trochu z ozvěn art-déca, trochu poválečného organického modernismu a k tomu estetika pravěkých kultur lovců a sběračů.

Díky přesné signatuře známe jeho autora: maďarský keramik Géza Mészáros (19181987) je kromě svých monumentálních figurálních reliéfů pro architekturu znám zejména drobnými žánrovými figurkami. Tenhle talíř se jeho tvorbě poněkud vymyká, i když se na internetu pár obdobných taky najde.

A ještě něco: podle všeho Géza Mészáros svou tvorbu vystavoval také v maďarském pavilonu na EXPO 58 v Bruselu.





Viewing all 317 articles
Browse latest View live


<script src="https://jsc.adskeeper.com/r/s/rssing.com.1596347.js" async> </script>